Autorstvo článku: eri mrtva
V poslední době mě víc než kdy jindy těší potkat kolem Hlavního nádraží další vozíčkářstvo. V tomto bodě už mi to přijde jako naprostý zázrak, v jakých nevhodných podmínkách stále dokážeme fungovat… Ne, že bychom mnohdy měli*y jinou možnost. Je to už nějakou dobu, co byla mezi Hlavním nádražím a Autobusovým nádražím u hotelu Grand o pár metrů přesunuta většina přechodů. Jenže zásadním nedostatkem těchto zdánlivě neškodných změn je, že na ně takto již nevedou snížené nájezdy. Člověk tedy musí překonat vysoké obrubníky, což může být komplikace pro lidi, co chodí s chodítky, holemi či kočárky, ale pro vozíčkářstvo se navíc může jednat o překážku, která je zcela nepřekonatelná. Na některých vozících lze s určitým rizikem sjet z obrubníku, ale samostatně na něj najet na druhé straně už obvykle není možné. Obzvlášť pokud používáte elektrický vozík, který je na tyto sklony ještě citlivější.
Zároveň jsou tyto komplikace již nadstavbou dlouhodobých problémů kolem Hlavního nádraží jako rozbité chodníky, prohlubně ve vozovce kolem kolejnic, chybějící bezpečné přechody a mnohdy nutnost se spoléhat na podchod, kterému ale chybí výtah.
Doposud bylo alespoň možné přesouvat se z prostoru u nástupiště 6, odkud odjíždějí autobusy linek 47, 49 a 67 a tramvaj linky 10, k většině tramvajových zastávek i k vlakům tak, že se podjelo mostem směrem k Vaňkovce a po druhé straně se vyjelo zpět nahoru. V půlce července ale začala tříměsíční rekonstrukce, která omezila tuto cestu podél nádraží z levé strany. Tím se najednou zkomplikoval i přístup k náhradním autobusům a od frekventovaných trolejbusů s číslem 31 a 33. Oficiálně je doporučeno využít podchod, do kterého sice vede jeden vchod bez schodů, ten je ale tak prudký, že je zdolatelný prakticky jenom volným pádem dolů. Nahoru už samostatně prakticky nejde vyjet a jediným dalším výstupem je cesta k Vaňkovce nikoliv k dalším tramvajím. Člověk na vozíku tedy pro přesun od nástupiště 6 k vlakovému nádraží musí vyjet nahoru k autobusovému nádraží, tam se musí proplést davy lidí s kufry roztaženými po celé jeho skromné ploše. Následně musí vjet na silnici, kde jezdí mnoho aut i vysokých autobusů, a přejet přejezd, který najednou není tak složité vybetonovat, když se dělá pro auta. Z něho musí překonat oficiálně zrušený přechod. Po chodníku se pak jde zpět směr Hlavní nádraží přes celou ulici.
I když to působí absurdně a nebezpečně, tak chápu, že lidem, co nemají zkušenost s pohybem na vozíku může zacházka okolo 600 metrů připadat zanedbatelná. Jenže ne každý vozíčkář a vozíčkářka tuto cestu zdolává na elektrickém vozíku či s elektrickým pohonem. Spoustu lidí se pohybuje na manuálním vozíku, s kterým je pohyb na takové vzdálenosti poměrně fyzicky náročný. A teď přidejme do rovnice, kolik lidí navíc nemá aktivní vozík na míru, ale musí využívat levnější nevhodné, často poškozené varianty. Sám jsem byl okolnostmi dlouho nucen se s takovým vozíkem pohybovat a dokážu si představit, že taková trasa by mi zabrala klidně přes 20 minut a zcela by mě vyčerpala.
A to se stále držíme technických parametrů. Jenže těchto místech, kde se pohybujeme denně je také důležité vnímat, jaký signál takový veřejný prostor vysílá a jaké emoce nám přináší. Na přístupnost se ve městě už tak neustále zapomíná a pokaždé, když to vypadá, že přibyl jeden vhodný nájezd či bezbariérová zastávka a vy se můžete trochu nadechnout, objeví se tři další bariéry. A jste tak neustále konfrontováni*y s tím, že se s vámi nepočítá, že je snadné na vás zapomenout a že si nemůžete dovolit moc snít o městě, jehož by byly lidé s omezenou mobilitou, kočárky a dětmi stabilní důstojnou součástí. Naopak žijete ve městě, které vás stále tlačí do izolace a uzavírá vás výhradně do domácího prostředí.
Navíc komplikace s rekonstrukcemi jsou málokdy vykoupené zlepšením stavu. Přitom by stačilo u každé změny zkratka myslet na to, že na veřejných místech se vždy budou pohybovat různí lidé a je třeba, aby všichni měli*y možnost najít cestu, která bude přístupná bezpečná a logická.
